Šílenství

27. listopadu 2012 v 21:10 | Shirou |  Tvorba
Zdravím všechny Pařany a Pařanky, dnešek.. je pro mě velmi specialní..Proč? Protože v tomto článku publikuji další z mých povídek.. a co líp, jde o pokračování.. no, docela volné.. ale pokračování mé předochozí povídky, a mám pro vás ještě jednou zprávu, pokud toto čtete, zaručeně si tento článek dočtěte do konce jelikož na konci najdete odkaz blog mé přítelkyně, kde si budete moci přečíst povídku "Nechtěně a přeci rád" v podání Leily .. povídka se jmenuje "O štěstí a náhodě" a věřím, že vás tato povídka z pohledu druhé osoby nadchne stejně jako mně ^^ Vlastně.. byl to takovej můj nápad, že by má milovaná mohla mé povídky sepisovat z pohledu Leily, přišlo mi to fajn, a Jume se toho velmi ráda a dobře zhostila .. nuže, pusťte se do čtení.. jen ještě jedno varování, povídka je laděná poněkud depresivně, tak doufám že vás to neodradí.. fakt jsem se snažil ^^"




Jmenuji se Kail, je mi 19 let a žiji se svou přítelkyní Leilou. Jednou jsem vám vyprávěl příběh o tom, jak jsme se vlastně poznali, ale možná by některé z vás zajímalo, co se vlastně dělo potom… inu, zde je jeden z mnoha příběhů, které by vás možná mohli zajímat.

Jako každý den po škole sedím v autobuse na cestě domů, v uších mám sluchátka a poslouchám písně které mám všechny za těch pár let již oposlouchané, nic naplat, autobus je jako vždy přeplněný a tak je i oposlouchaná hudba útěchou a únikem od reality, jež ke mě nebyla vždy úplně vstřícná... Vše však přestalo být stejné, když jsem v uších uslyšel tóny písně, kterou jsem neznal…"Co to je?" opakovaně se mi ozývalo v hlavě, v myšlenkách… okraje zorného pole se mi začali zatemňovat… už vidím jen kousky… potím se… těžko se mi dýchá a najednou ticho..ohlušující.. ticho v němž vyniká jen tikot hodin…"Hodiny?… Tady nejsou žádné hodiny…"… a najednou oslepující záře… "Co se to..?". Otevírám oči a hledím na bílý, nemocniční strop…
"Kde?… Kde to jsem?" ptám se… a náhle jakoby odnikud se ozvalo.
"V místní nemocnici mladý pane, upadl jste do bezvědomí v autobuse, patrně na cestě domů."
"Do bezvědomí? Na jak dlouho?"
"Týden."
"TÝDEN?! Ale jak? Co se to? Musím odtud pryč!!"
"Ne to nemůžete. Riziko že by se toto opakovalo je ještě příliš velké."
" Ale já musím! Slyšíte? Musím!"… ale odpověď jsem již nedostal… bylo ticho, zase to samé ohlušující ticho, v němž zní pouze tikot hodin chatrně pověšených na zdi za mým lůžkem… pravda, kdyby ty hodiny nebyli nade mnou ale naproti mně, byl bych klidnější… Netrvalo dlouho, možná 5 minut… co já vím… a ozvali se kroky, byli svižné a také mým směrem. "Kaile!!" ...více jsem neslyšel… možná náhoda, nebo prostě smůla… ale upadl jsem znovu do kómatu. Zvláštní, že? To jsem si nejdřív říkal taky… no vlastně… co se dělo s mým tělem během spánku jsem nikdy nezjistil… no… neptal jsem se… podstatnější ale je, co se dělo uvnitř mé hlavy. Všude byla tma, až… na úzký kruh okolo mě, seděl jsem s kolenama u brady v prostřed kruhu světla jakoby odnikud… a všude byla jenom tma, nic víc než tma plná tajuplných hlasů, šeptajících..
"Co jsi zač?.."
"Proč jsi tady?..."
"Co se stalo?..."
ozývaly se jeden po druhém, všechny stejné a přece různé.. skoro jakobych je všechny znal.. a pak bylo zase ticho, ale jen na chvíli.. Během několika vteřin se celý temný prostor i kruh světla roztočil ..změnil.. Stál jsem uprostřed louky. Všude kolem květy, vůně, zvuk potoku.. náhle se vše zase rozplynulo.. a temnota se znovu změnila... Stál jsem před nějakou budovou, zřejmě škola, vycházeli z ní děti.. no, děti.. mladí lidé, zdá se že střední škola .. a zase to zmizelo, v nasledujících několika okamžicích jsem viděl ještě několik obrazů, co to bylo přesně si už nepamatuju, vím jen.. že se nejednalo o nic extra zvláštního, vlastně.. zcela běžné věci.. a pak jsem se probudil..
"Kaile!!"
"Leilo? Jsi to... Jsi to opravdu ty?"
"Ano Kaile! Jsem to já.. oh Bože tak strašně moc jsem se o tebe bála!!"
odmlčela se, viděl jsem v jejich očích slzy..né smutku, ale radosti..a mám pocit že mi slzička taky ukápla..no, pravdou je, že možná nejsem ten tvrdej chlapík, ale rozhodně nejsem bábovka! To rozhodně ne.. Jenom.. Občas mám problémy držet emoce na úzdě..
"Jak se citíš? Je ti líp? Předtim jsi omdlel hned co jsem přišla."
Nafoukla tváře a dívala se mi přímo do očí.. možná si myslela, že jsem to udělal schválně.
"No.. Teď když se ptáš, je mi fajn ale nejspíš tu budu muset ještě nějakou dobu zůstat."
Abych byl upřímný, nechtěl jsem, opravdu jsem chtěl jít domů.. teda.. chtěl jsem jít s Leilou ale bylo rozhodnuto, že si ještě nějakou dobu poležim, co nadělám...
V následujících dnech se kómata střídala, pokaždé jiná sada obrazů, ale vždycky po šesti, pokaždé kdy se to stalo, bylo jich přesně šest, taky jsem napočítal tři různé hlasy, jedním z nich je dokonce žena.. nebo.. něco co připomíná ženu, netrvalo dlouho a dal jsem si do kupy 1 a 1..výsledkem budiž, že mou dosavadní teorii bylo cosi jako: "Každý z hlasů mi pokaždé ukazuje 2 obrazy."..pěkně ujetý co? Jo, když se dívam zpětně, být blázen není sranda..
Za tu dobu co jsem ležel v nemocnici mě Leila navštěvovala s železnou pravidelnosti, možná se občas opozdila ale to jsem nevnímal.. nakonec, hodiny jsem měl nad hlavou, neviděl jsem na ně..o to víc byl pobyt frustrující, neviděl jsem kolik je hodin, ani jaký je den, v každém případě, když uplynul asi pátý den.. začali se vize měnit, prodlužovat se.. z původních šesti obrazů bylo náhle dvanáct, a z běžných obrazů se stali děsivé vize.. krev, smrt, špína.. tim vším byli jednotlivé vize přeplněné, pokaždé na jiném místě, jednou jsem musel i utíkat před vrahem.. vrahem který velmi nápadně někoho připomínal, ale za žádnou cenu jsem nevěděl koho a pak se to ustálilo, obraz s vrahem se opakoval každý den, někdy i několikrát, vždy uplně stejně když už mě skoro dostal, obraz se rozplynul a já se probudil.. vlastně.. shodou okolností, pokaždé jsem se z téhle scény probudil když u mě seděla Leila, možná to mi dávalo pocit pravidelnosti jejích příchodů.. nevim kolik mohlo uběhnout času co jsem naposledy viděl venkovní svět.. vlastně, po té nehodě v autobuse se mi svět zůžil na nemocniční pokoj s hodinami..neustále tikajícími ve stejném rytmu... Tik..Tak...Tik...Tak... a ticho.. hodiny utichli ale pokoj zůstal..
"Co je to? Je to jenom sen?"
volal jsem, ale odpověď jsem nedostal..jal jsem se tedy vstát z lůžka.. konec konců, pokud je to jen další vize, nakonec se probudím, a pokud to vize není, tak mě pošlou zpět na pokoj..Vyšel jsem na chodbu, všude prázdno, ticho.. skoro až nepříjemný klid, nedal jsem se ale rozhodit, když náhle ...
tap tap tap tap
"Ahoj Kaile.. ZDRÁV?!"
Prudce jsem se otočil abych pohlédl do tváře osobě která mě pronásledovala ve vizích.. nyní jsem již věděl, kdo to je...byl jsem to já.. já sám, v mé pravé podobě, přesně tak, jak mě vidí všichni jsem se teď viděl já...
"Připraven... ZEMŘÍT!?"
Vyhrknul s pohledem hořícím neskutečnou zvráceností a šílenstvým pevně zakořeněným s hlavě tohoto mého já... nejdříve.. jsem chtěl utéct.. ale pak mi došlo, o co vlastně jde.. tohle je můj konečný souboj...můj souboj o holý rozum..chvíle, kdy budu muset porazit své zvrácené já hluboko u mě, které se snaží dostat na povrch a ovládnout mě..
"Ani ne.. vlastně.. tenhle život se mi libí a myslím.. že si ho ještě nějakou dobu užiju."
Odpověděl jsem s klidem.. vlastně skoro s úsměvem na tváři, když se ten druhý rozeběhl proti mě..boj byl..no.. jak bych to řekl.. dost jednostraný..Myšlenky na Leilu mě posilovali a po krátké chvíli jsem skončil jako vítěz.. a pak se všechno zastavilo, Svět se znovu zatočil a já seděl znovu v temném prostoru ... ale bylo ticho.. ani hláska, ani šepot.. nic.. ticho.. a pak se znovu začalo zatemňovat.. když jsem znovu otevřel oči, byl jsem znovu na lůžku, Leila vedle mě a já se usmál..
"Už brzy pujdu domů Leilo."
"Jo? Co ti dává tu.."
Nedořekla to, políbil jsme jí dřív, nebránila se, jen mi potom vyčítala, že jí nikdy nenechám nic doříct.
Pravda, doktoři se zdráhali, ale když viděli že už 3 den nedošlo k žádnému omdlení, museli uznat, že je vše asi už v pořádku a pustili mě domů.. před nemocnicí bylo .. prázdno, skoro mrtvo.. né, dělám si srandu, čekala na mě osoba ze všech nejdražší.. pravdou je, že Leila se nikdy nedozvěděla že to byla právě ona, kdo mi pomohl překonat mé šílenství.. a vlastně mé druhé zvrácené já.


Zajímá vás, jak se Kail s Leilou vlastně poznali, ale očima Leily? odkaz zde -> http://zivot-v-temnote.blog.cz/1211/o-stesti-a-nahode
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama